O knize: 2015 / Vítězné jaro 1945. Rudá armáda se řítí do Berlína – „dorazit fašistickou havěť v jejím doupěti“. Válka se chýlí ke konci a vojáci mají poprvé jiskřičku naděje na přežití. Čekají je ale ještě poslední bitvy – ty nejtěžší a krvavé, které je rozdělí na živé a mrtvé... „Boje v Berlíně byly strašné. Uříznuté hlavy ležely pod nohama, byl to nepořádek. A čím blíže centru, tím je pro život nebezpečnější. Ale já chtěl žít! Tady je další blok, dům, útok – a je to! Voní jako vítězství! Ale uděláte špatný krok a - "ahoj, Shishkin." Kolik chlapů se ztratilo!... Každý měl transparent, ale ne každému bylo souzeno ho vyvěsit...“ „V Berlíně jsem velel útočné skupině. Pět tanků, četa kulometčíků a četa sapérů. Šli pomalu kupředu, drželi se zdí domů, aby ochránili alespoň jednu stranu před „faustniky“. Každý, kdo vjel doprostřed ulice, byl okamžitě zapálen. Dojeli jsme na velkou křižovatku a zpoza rohového domu nepřetržitý oheň. Vražedný. Pěchota ležela nízko a já neměl právo bezmyšlenkovitě pouštět tanky pod Fausty a protiletadlová děla. Vzal kulomet, vystoupil z tanku a dal se na průzkum a pak spolu s pěchotou vylezl z budovy vykuřovat Němce. První patro bylo dobyto a ve druhém mi kulka prorazila nohu skrz na skrz. Kost se nedotkla. Odtáhli mě zpátky, odnesli do domu a tam mě obvázali. Jeden z našich řekl, že to je dům, ve kterém před válkou žil polní maršál Paulus. Dva dny odpočíval v lékařském praporu „na nemocenské“ a pak odkulhal zpět do roty, bez jakýchkoliv zásad, jako, nedej bože, zemřu v nepřátelském doupěti, chvíli před Vítězstvím. A neměl jsem sebelítost ani strach ze smrti…»